Je pondělí 15.9.2025, šest hodin ráno a my ještě opsali stojíme před školou a skládáme se do našeho mikrobusu, alias dodávky. Čas letí a najednou se ocitáme na první zastávce a fakt, že se to vážně děje a my jedeme do Rumunska, je realitou. Cesta je nekonečně dlouhá a náročná. K večeru dorážíme na místo. Vystupuji z auta a vidím tu nádheru. Příroda, klid, čerstvý vzduch, ticho. Vyskládáváme krosny z auta spolu s jídlem a stany. Někdo staví stany, někdo nosí krosny a někdo vaří večeři. Josef odjíždí pro zbytek skupiny. Už se chystáme ke spánku, když vtom nás učitelé s volají na krátký brífink. Josef nás upozorňuje na možné zvuky a kroky, které můžeme v noci zaslechnout. Nastává malá panika, když jsme byli upozorněny i na možnou návštěvu medvědů. Vyhodit všechno jídlo co nejdál od stanu, klidně i zavěsil na stromy.
Rozdáváme si proti medvědí rolničky a s lehkým strachem jdeme spát. Skoro každý den ráno vstáváme, nazouváme pohorky, bereme batohy, přichystanou svačinu s obědem a vyrážíme do jeskyní, na hřebeny ale i na procházky po okolí. Hory a příroda kolem nás jsou dechberoucí, ale zároveň fyzicky náročné. Stoupáme po kamenitých cestách, klesáme po kamenitých cestách a vše neustále dokola ale výhledy a příroda kolem nás se nikdy neomrzí. Všude kolem nás se střídá několik zelených odstínů. Kopce plné vysokých stromů, modrá obloha nad námi s pár malými mráčky, které tvoří obrázky, slunce odrážející se v malém potůčku protékajícím pod našim kempem a pasoucí se krávy se psy a oslem. Kouzelné, jako z pohádky.
Naštěstí či naneštěstí setkání s medvědem face to face nás ani jednou nečekalo. Adrenalin stoupá každý den a kopce se prodlužují a tyčí výš a výš. Je to pohádkové, krásné a nádherné ale nejhezčí je slyšet “ jedeme domů”. Ne, protože by se mi tu nelíbilo, ale chybí mi sprcha. Medvěda jsme nepotkali, ale Rumunsko si s nimi pojíme už navždy.
Ema Bajerová, 4. ročník
